O mých nohách
Duben 2014 (zapsáno 15. června 2014)
Čas pokročil, než jsem se otočil, utekly další tři měsíce. A za ty uplynulé tři měsíce se děly věci, o kterých si nechte vyprávět...
Nejdříve jsme jeli na dalekou cestu, panička říkala, že jedeme na rentgeny kyčlí a loktů. Taky prý na odběr krve, tedy jestli budu mít všechny ty klouby v pořádku. Jinak prý nemá cenu dělat nějaké DNA, které bychom prý nechávali udělat jen tehdy, když právě ty kloubíky budou dobré.
A tak jsme společně s dalšími psími kamarády jeli až do Chotěboře na veterinu k panu doktorovi Melounovi. Ve čtvrtek 27. března jsem ráno nedostal najíst, baštil jenom můj starší kámoš Honey. Koukal jsem jako blázen, že krmení nedostanu. Po jídle panička Honeye zavřela do jeho klece, kterou má jako boudu (já mám druhou) a čučel zase Honey na mě jako blázen. Panička totiž vyndala z vozíku vodítko a obojek a už jsme šli na cvičák. Honey na mě štěkal, ale mě to bylo fuk, protože jsem se těšil na výlet s paničkou. Jak jsem měl tu velkou radost, že jdeme někam bez Honeye, tak hned, jak mě panička pustila z vodítka, abych se šel vyčůrat, tak jsem se běžel podívat do Berounky. Panička sice nadávala a volala mě, ale já dělal, že to neslyším... Pěkně jsem se tam vycachtal a prošel jsem tím "voňavým" bahýnkem...
Bylo kráááásně, svítilo sluníčko, pravda, nebylo úplně teplo, ale to mě nevadilo. Paničce ale asi jo, protože nadávala jako špaček, že jsem ji namočil. No Bóže, tak uschne...
Na cvičák přišel taky Kája s Ambrou. Do auta naložili klec pro Ambru a velkou plastovou kennelu pro mě, naložili i nás do auta a už jsme frčeli. Já auto nemám moc rád, nedělá mi to moc dobře, skoro vždycky se tam poblinkám. Jedl jsem včera večer naposledy, ráno jsem nedostal nic, ale přesto jsem vyblinkal spoustu slin a šťáv, takže když jsme dojeli na to daleké místo a panička mě k mé velké radosti vyndala z kennely, byl jsem celý mokrý, jak jsem se válel v tom blinkání... Otřel jsem se o pěkné nové kalhoty, které si panička oblékla dneska ráno poprvé. No, ani nenadávala, uklízela v té plastové kleci podložku, která byla taky celá mokrá. Všichni psí i lidští kamarádi, se kterými jsme se sešli na parkovišti před veterinou se nám smáli...
Ale abych se dostal konečně k věci. Čekali jsme, až přijde pan doktor. Když přišel, tak jsme jeden po druhém šli na řadu, nejdříve nám vzali krev a pak jsme dostali injekci, po které jsme za chvíli usnuli. Co se dělo pak, to už si nepamatuju. Panička ale říkala, že mě pan doktor rentgenoval kyčle a lokty. Vozil jsem se prý na vozíku, protože vážím 42 kg, a tak se se mnou prý nechtěl nikdo tahat.
Když nás všechny pan doktor zrentgenoval a probudili jsme se, podepisovala panička nějaké papíry, a pak už jsme frčeli domů. Když jsme jeli domů, tak jsem skoro celou cestu spal, takže jsem se nepoblinkal. Byl jsem moc rád, když jsme dorazili domů, nemám to auto rád.
Tak a teď prý budeme čekat na výsledky těch rentgenů a budeme doufat, že bude všechno v pořádku.
Duben 2014
Květen se pomalu chýlil ke konci, když panička ukázala, že to s těmi konzultacemi ohledně mých loktů myslí vážně. Objednala mě na vyšetření CT na kliniku na Bílé hoře v Praze. Takže jsem zase nesměl jíst, zase jsem jel autem v kleci a blinkal jsem. Na klinice na mě byli hodní, jen mě vyholili kousek nohy a dostal jsem kanylu. No, trochu jsem se bránil, nelíbilo se mi to moc, ale přeprali mě, a tak jsem si to musel nechat líbit. Taky mě vážili. Panička si myslela, že jsem trochu zhubnul, protože mě trochu snížila množství krmení (mám pořád hlad). Ale nezhubnul jsem, vážím pořád 42 kg. Jsem prostě velký a statný pes, jak říkal pan doktor. Pak mě dali do kotce a panička mě tam musela nechat. Byl jsem smutný a panička taky. Ale prý se nedá nic dělat, je to nutné, tak jsem to musel vydržet.
Pan doktor mě chválil, že jsem poslušný a hodný, nezlobil jsem tam, ležel jsem v klidu v kotci a čekal, až mě budou vyšetřovat. Moc si toho nepamatuju, byl jsem rád, když odpoledne přijela pro mě zase panička. Byla ale nějaká divná, smutná.
Pan doktor prý říkal, že mám úlomky kosti v loktech a že mě to musí bolet. Já o tom sice moc nepřemýšlím, když lítám jako blázen po zahradě, ale když to pan doktor říkal, asi je to pravda. Panička prý viděla ty moje rentgeny z CT a prý tam opravdu ty "fragmenty" jsou...
A tak mě panička objednala na operaci loktů. Byla by ráda, kdyby mi to prý pomohlo, abych neměl bolesti a mohl pořád krásně běhat. Horší to prý bude tedy s tím sportováním, protože to prý budu muset omezit... Tak nevím, panička je z toho celá nervózní. No, každopádně mě držte všichni palečky, ať to všechno dobře dopadne. Dám vám pak vědět...
Váš Winnýsek
16. června 2014
Tak mám operaci za sebou. Je to ještě čerstvé, trochu to bolí, ale dá se to vydržet. Horší je, že jsem zavřený v kotci, protože pan doktor říkal, že mám být naprosto v klidu. No a panička to vzala hodně vážně. Nastěhovala mě do velkého kotce, kde jsme bývali zavření s Honeyem jenom tehdy, když někdo přišel na zahradu a panička nechtěla, abychom na něj skákali, anebo když byla otevřená vrata a někdo něco přivezl. Jinak máme oba boudičky pěkně v garáži... to jsou sice výstavní klece, ale my v nich spinkáme jako v boudičkách.
Ale musím vám to vyprávět pěkně od začátku po pořádku...
Včera večer jsem dostal najíst, ale dneska ráno dostal jenom Honey. Byl jsem z toho překvapený, ale jak panička zavřela po jídle Honeye a sáhla pro obojek a vodítko, tak mě to bylo jasné. Jedeme na výlet! A bez Honeye! Měl jsem radost, těšil jsem se, čert vem jídlo, potom se nabaštím dodatečně.
Pak mi začalo být jasné, že to dneska tedy zas taková zábava asi nebude, ten výlet. Panička mě naložila zase do auta do té menší cestovní klece a vyrazili jsme. Kam jedeme mě začalo být jasné, když jsme vylezli z auta a dorazili k tomu baráku na rohu ulice, kde jsem byl před čtrnácti dny na CT. Jak jsem si to u toho domu uvědomil, vzal jsem zpátečku k autu. Tam já tedy nejdu, dal jsem paničce najevo. Ale panička byla zase tvrdohlavá a rozhodnutá, že bude po jejím. No chvíli jsme se přetahovali, ale pak jsem poslechl a panička vyhrála. Vypadala tak nešťastně, že jsem radši poslechl. Ale ten barák nemám rád, nelíbí se mi tam...
V čekárně seděli nějací lidé a chovali malého psa, tedy prý to byla fenka. Chvíli jsme čekali, než nás zase pozvali do té čekárny jako minule. Už jsem věděl, co přijde, a taky že ano... Nejdřív mě zase oholili nohu, tentokrát pravou a píchli mě do ní nějakou injekci, které říkali kanyla. Pak mě panička zase strkala na váhu, prý kvůli té operaci, aby věděli, kolik přesně vážím. No navážili o deset deka méně, než minule. To možná kvůli tomu, že dneska ráno, když jsme šli k autu, tak jsem se vyvenčil na hrázi a možná to těch deset deka mělo |
.
Nadšený jsem z té kanyly nebyl, ale co se dá dělat. Když si panička vezme něco do hlavy, nedá pokoj, dokud není po jejím. Tentokrát si se mnou v ordinaci vlezla hned do rohu vedle skříně, to abych prý nemohl couvat a mohli mě píchnout tu kanylu. To na mě tedy panička vyzrála.
No a pak jsme šli z ordinace ven, ale nešli jsme jako minule do sklepa, tentokrát mě strkali nahoru po schodech do prvního patra. Tak to jsem se tedy fakt šprajcnul a myslel jsem si, se mnou nehnete. Pak jsem se trochu urazil, když se sestřička smála a říkala, že asi neumím chodit po schodech. Ale to já přece umím, jen tam prostě nechci. Zase mě to ale nevyšlo, nakonec bylo po jejím a já šel do schodů a za mnou šel Kája a trochu do mě strkal, abych si to nerozmyslel. Zavedli mě do takové malé místnosti, kde byly kotce a v jednom z nich byla ta malá fenka, co jsem ji viděl dole v čekárně. Vrčela na mě a štěkala. O tom jsem si myslel své, jen jsem si k ní čuchnul skrz mříže a bylo mi jasné, že se hodně bojí. Pak mě sestřička dala takovou dlouhou hadičku, ke které mě připojila a zavřeli mě do velkého kotce, který byl pod malým kotcem s fenkou. A abych nezapomněl, to mě naštvalo nejvíc, dali mi na hlavu takový plastový límec, abych si prý nevyžral tu kanylu. A taky mě mrzelo, že s tím límcem jim pomáhala panička. Byl jsem z toho celý tumpachový, moc jsem se už nebránil. Pak mi panička řekla ahoj a zmizela i s Kájou pryč. Zůstal jsem sám v kotci, na hlavě límec, v noze píchnutou kanylu ze které něco kapalo do mých žil a já jsem pomalu usínal... 
Moc si toho nepamatuju, vím jenom, že když jsem se probudil, zjistil jsem, že mě vepředu skoro celého oholili... To je vám ale divný pocit, to jste najednou jako naháči... Obě přední nohy mě bolely, z nohy mě čouhala pořád hadička, na hlavě jsem měl pořád ten protivný límec. Pořád kolem mě někdo chodil, ale jinak se nic nedělo, chválili mě, jak jsem byl hodný. Pak kooonečně přijala panička, koukal jsem na ní vyčítavě, kde tak dlouho byla. Ze schodů jsem nemusel pěšky, ale nesl jsem se. To se pan doktor pronesl, mám přece jen 42 kilo, ale říkal mě hezky, že jsem pořád ještě štěňátko. Jen nevím, jestli to myslel vážně nebo jestli si dělal legraci. Sundali mě taky ten blbý plastový límec, prý že je erární, že si ho nechají. Ale moc dlouho jsem se neradoval, protože panička koupila stejný domů...
Pak mě panička s Kájou naložili zase do auta do klece. Nesměl jsem tam ale vyskočit, vyzvedli mě a strčili mě tam. Už jsem se moc těšil domů. Panička ještě běžela zpátky do té nemocnice, prý musí zaplatit za to, co se mnou dneska dělali. Pak jsme už spěchali domů, nakonec už byl skoro večer. Po cestě mě bylo blbě, trochu jsem slintal a taky jsem se počůral. To bylo asi z těch kapaček a taky proto, že jsem byl tak rozhozený, že jsem se nevyčůral, než jsme jeli zpátky. Panička kupodivu ani nic neříkala, ani nenadávala. 
.
Doma na mě čekal Honey, koukal na mě jak na cizího, možná mě nepoznal, jak jsem nově oholený a bez srsti. Panička mě vytřela froťákem a konečně jsem se mohl doma na zahradě vyčůrat. Tééda málem mě praskl močový měchýř, co jsem toho vyčůral.
Byl jsem rád, že jsem konečně doma. Panička mě ale zaskočila, protože mě strčila do velkého kotce a ještě ke všemu mě zase nasadila ten blbý plastový límec. Byl jsem z toho otrávený a mlátil jsem límcem do plotu. Ale límec držel a dolů nešel. Ještě to budu zkoušet, třeba se mi to podaří ho sundat.
Dnešní den se pomalu chýlí ke konci a já mám pořádný hlad. Jedl jsem naposledy včera večer. Konečně panička přinesla jídlo. Sundala mi límec, abych se mohl v klidu najíst. Bylo to moc dobré, tak snad mi teď bude líp. Po jídle mě panička límec zase nandala, ale přiznám se, že jsem ani nic jiného od ní nečekal. Vzala mě na vodítko a vodila mě po zahradě. Jako bych to tam neznal. Ani hlídat za plotem mě nenechala. Když jsme se prošli po zahradě, tak mě zase zavřela. Pak řekla, že mám být hodný, dala mě do kotce deky a podložky a nařídila mě, abych šel spát. Chvilku jsem si stýskal a vyl jsem, ale nezabralo to na ní. Tak já jdu spát a snad se mi bude zdát něco hezkého.
A abych nezapomněl, musím říct ještě výsledek té dnešní operace mých loketních kloubů. Na obou loktech mám stehy, jak mi tam pan doktor operoval. Levou nohu mám prý lepší, vyndal mi z ní malé úlomky kostí. Zato pravou nohu, ta mě bolí víc, měl jsem tam velký kus kosti, takový rohatý. Moc to bolelo, tak když to pan doktor vyndal, snad to bude lepší. Prý bych měl chodit na nějaké rehabilitace. Tomu ale nerozumím a taky se bojím, že by to nemuselo být zábavné... Už se ale těším, jak budu zase běhat s pejsky, až se uzdravím. Tak dobrou noc... držte mi palečky, aby se mě to brzy zahojilo a netrápilo mě to už.
Váš Winnýsek
17. června 2014 - 1. den po operaci loktů
Tak jsem se trochu prospal, bylo mi smutno, v noci jsem chvíli kňoural a vyl. Ale nikdo už za mnou nepřišel, a tak jsem šel spát.
Hned, jak se ráno rozednilo, snažil jsem se dostat ven z kotce. Rumploval jsem chvíli vrátky, protože než vrátka opravili, tak se mi je párkrát podařilo vysadit a dostat se ven. Ale tentokrát se mi to nepovedlo. Bouchal jsem taky plastovým límcem do plotu a poštěkával. Vím, že měla panička otevřené okno v ložnici dokořán, takže mě musela slyšet, ale nepřišla. Tak jsem toho zase na chvíli nechal.
Ovšem před šestou jsem už pěkně vyváděl. Panička konečně přišla, dala mě na vodítko, sundala mi ten blbý límec a šla se se mnou projít kousek na hráz. Byl jsem rád, vyvenčil jsem se a trochu jsem se protáhl. Snažil jsem se tahat paničku za sebou a občas jsem rychle vyrazil, abych ji překvapil. Ale nepustila mě a zlobila se, že jí bolí ruka, a že s ní cukám, že ji tahám. Nojo, ale já jsem byl odpočinutý a rád bych se proběhl. No, nedovolila mi to.
Pak dostal Honey najíst a panička ho zavřela. Já jsem samozřejmě zase nedostal nic... No to jsem zvědavý, co se zase bude dít, že mě nedala najíst. Pozoroval jsem cvrkot, co z toho vyleze. No, měl jsem pravdu. Před osmou mě panička zase uvázala na vodítko, ale aspoň mě sundala ten hloupý plastový límec. Šli jsme ke vrátkům a panička odemykala. Když otevírala, překvapil jsem jí a chtěl jsem se prosmeknout okolo ní skrz vrátka. Ale nepovedlo se mi to, byla rychlejší a chytila mě za obojek. Přesto se mi ale podařilo vybafnout na pána, který šel okolo nás s černou fenkou, kterou venčil. Lekl se ale nejen ten pán, ale hlavně ta fenka. Udělalo mi to radost, jak jsem ji vyděsil. Vyskočila metr dvacet do výšky a upalovala pryč takovým tempem, že než jsem se nadechl, byla za rohem. Pak přijel Kája s autem a naložili mě zase do klece. Kája se smál a říkal, že potkal nějakého "divokého psa". To myslel tu fenku, co přede mnou zdrhala.
Naštěstí jsme ale nejeli daleko, jeli jsme jen na veterinu do Řevnic. Tam se mi nelíbí, nemám to tam rád. Když jsem byl malý, byl jsem tam pečený vařený a vždycky jsem dostal štípavou injekci. Necítím se tam dobře. Pokusil jsem se samozřejmě zdrhnout, ale panička mě zase pevně držela a nedovolila mě to. Přiznám se, že jsem se bál. Zvedli mě na stůl a pan doktor mě vyndaval kanylu, kterou jsem měl ještě v zadní noze. Držel jsem sice, ale myslel jsem si o tom své a celý jsem se tentokrát třásl. Naštěstí se mnou byla tentokrát panička a té já věřím, že to se mnou myslí dobře.
Pak jsem přece jen dostal ještě injekci, prý proti bolesti, sebou domů jsme dostali další prášky. Pak jsem už směl odejít, za což jsem byl moc rád.
Když jsme se vrátili domů, dostal jsem konečně najíst. Bylo to moc dobré, snědl jsem to hodně rychle, protože jsem se bál, že si to panička rozmyslí a jídlo mi sebere. Člověk u ní nikdy neví . Po jídle jsme se šli ještě jednou projít, už jsem byl v klidu a pěkně jsem se vyvenčil. Pak mě ale panička vrazila zase do kotce a šeptala mi, že přijde za hodinu, sundat mi ten obvaz na noze, který mi tam dal pan doktor, aby mi netekla krev, když mi vyndal tu kanylu. Pak panička sedla na kolo a jela do práce.
Slib splnila, za hodinu přijela a obvaz mi sundala. Pak už ale musela zase nazpátek do práce. Šel jsem se natáhnout, bříško jsem měl plné, tak jsem odpočíval.
Odpoledne jsem směl jít na vodítku pomalu na můj milovaný cvičák. Panička mě ale tentokrát nedala do mého kotce, ale do velkého kotce a nechala mi potom zase límec. Ach jo, já se toho otravného límce asi nezbavím. Jo a na cvičák jsem šel s paničkou sám, bez Honeye, panička se pro něj pak vrátila. Když jsme večer šli zase domů, tak šla panička taky na dvakrát. Ta se tedy naběhá.
Večer jsem měl před krmením ještě průšvih, protože jak jsem měl tak velký hlad, tak když pro mě přišla panička do kotce a připnula mě na vodítko, na nic jsem nečekal a vyrazil jsem honem z kotce. Paničku jsem při tom ale porazil a upadla na ten její pitomý plastový límec. Jenže bohužel límci se nic nestalo..., panička nadávala jako špaček a říkala o mě že jsem magor, že jí jednou asi zabiju. Nevím, co ji to napadlo, já ji mám přece rád... 
. Po jídle jsem se byl zase s paničkou projít na dlouhém vodítku, nikde nikdo už nebyl, bylo krásně vlaho a příjemně. Hezky jsem se protáhl a šel jsem pak spát.
Tak to byl můj první den po operaci. Je to pěkně náročné jak pro mě, tak pro paničku. No, snad to nějak přežijeme, nějakých pár dnů prý musím mít límec na hlavě, protože jsem prý trdlo a vykousal bych si stehy. To se pak prý blbě hojí. Nerozumím tomu, ale bohužel nemám možnost to změnit. Ledaže bych ten krunýř fakt nějak rozbil... ještě o tom popřemýšlím... No dám vám zase vědět, jak to pokračuje...
Váš Winnýsek
. Bohužel mě pak zase zavřela do kotce a dostal jsem ten hnusný plastový límec. Nakonec nechala zavřeného i mého staršího kámoše Honeye a šla pryč, prý vydělávat na moje granulky a na veterinu .. Nechápal jsem to… Tomu nerozumím. Skočil jsem s radostí na ní a trochu jsem jí umazal její bílé tričko od betadiny, kterou mám namazanou tu rozkousanou hlavu od Honeye. Zase byla naštvaná. 
Ta vám tedy ječela… 
Kdybych si mohl zacpat uši, tak bych to udělal. Nešlo to ale. Sice z toho plastového límce, co jsem měl kolem hlavy, už moc nezbylo po mém dopoledním lítání po zahradě, ale přesto to nešlo. Tak jsem se aspoň snažil prát s Honeyem, ale to už mi panička nedovolila. Volala taky na toho pána, co s ní bydlí u nás v baráku. Ptala se ho, jak to, že běhám po zahradě, když jsem byl zavřený. Pán říkal, že běhám celé dopoledne a že si myslel, že si to rozmyslela s tím mým uzavřením do kotce. Panička ječela pěkně i na něj… bylo ale vidět, že ten si z toho moc nedělá… Ta vám byla úplně běsná , vypadalo to, že pukne vzteky. Dostal jsem pěkně vynadáno a místo radosti ze svobody jsem dostal zase arest…. Na hlavu mě narazila zbytek poničeného plastového límce, zavřela mě znovu do kotce a abych se nedostal ven, což jsem samozřejmě hned znovu zkusil, tak zajistila vrátka zámkem na kolo, který pro jistotu omotala dvakrát a ještě tak vysoko, že jsem tam opravdu nedosáhl. Tak to je k vzteku. Co jsem jí proboha udělal, že musím být pořád zavřený… nohy mě už tedy nebolí, já to prostě nechápu. Ani mě nevyvenčila, prohlásila, že jsem za dopoledne vyvenčenej až dost a nasupeně odjela zase do práce… Ach jo, to je život …
. Říkala ale naštvaně, že mě krmí práškama, že to stálo hodně peněz a já že si z toho dělám blázny a dělám hovadiny… že jsem samý průšvih. Pak mě odvedla na vodítku na cvičák. Bylo tam pár lidí a psů, na place byly obrany. Hrnul jsem se taky na plac, kousnul bych si, ale nedovolila mě to. No a aby se to nepletlo, tak mě zase zavřela, tentokrát do velkého kotce, kde je i bouda. A představte si, že mě ještě ke všemu napařila na hlavu úplně nový plastový límec, takže mě nebylo k ničemu, že jsem ten původní rozbil. Propadl jsem depresi, lehnul jsem si a dělal jsem, že spím. Uff, to je tedy otrava.
Čtvrtek – třetí den po operaci, a také ty další…
Všechny dny, které následovaly, byly skoro stejné, plynuly nudně a pomalu. Jak se panička rozčilovala, že jsem zdrhnul z kotce, vymyslela na mě pěknou věc. Ráno mě vyvenčila, nakrmila mě i Honeye a se mnou šla zase ven. Měl jsem radost, že jdeme na procházku, tolik péče – říkal jsem si v duchu, to asi nebude jen tak… No nebylo.
Panička mě dovedla na cvičák a zavřela mě do velkého kotce, ze kterého se tedy fakt nedá dostat. S límcem na hlavě (jak taky jinak) jsem si lehl a spal jsem celé dopoledne. V poledne mě přišel vyvenčit Kája, prošli jsme se a pak jsem zase musel do „arestu“.
Panička přišla potom odpoledne s Honeyem z domova a všichni jsme šli společně večer domů.
Jak říkám, dny plynuly, jeden byl jako druhý, nic zvláštního se nedělo. Na procházkách tolik nezlobím, jen paničku tahám jak ona říká „jak špinavé prádlo“. To proto, že jsem odpočinutý, mám spoustu energie na rozdávání a nesmím nic dělat, ani popoběhnout, hned mě napomíná…
V sobotu ráno jsme nedostali s Honeyem najíst, takže jsem hned věděl, že se bude něco dít. Panička vstávala brzy ráno a postupně nás odvedla na cvičák. Pak začali přicházet lidi se psy, některé znám, některé ne. Dnes se konaly zkoušky z výkonu. Celý den byl docela zajímavý, pořád někdo chodil, a tak jsem se mohl dívat a den mi utekl rychle. Venčil jsem se víckrát, panička na mě měla trochu více času, ale až odpoledne, po zkouškách.
I neděle proběhla vcelku fajn, byli jsme skoro celý den na cvičáku a tam to mám rád, takže tolik nezlobím.
Pondělí, týden po operaci…
Nohy se mi hezky hojí, panička se na mě nezlobí, v kotci jsem si už zvykl a je mi tam vcelku dobře. Jen pořád nesmíme ani já, ani Honey k paničce do pokoje, kde jsme do té doby, než jsem jel na operaci loktů večer vždycky spávali. To mě mrzí, stýská se mi po paničce, ale panička říkala, že jí se taky stýská. Ale nešlo to, jednak prý nesmím zatím chodit do schodů a hlavně ze schodů a taky bylo některé dny takové vedro, že panička říkala, že se v pokoji nedá ani dýchat, že by se nám s Honeyem špatně spalo, protože máme ten teplý kožich na sobě.
Apropó, kožich, to mi připomíná, že mi trošičku začala zarůstat ta díra na hlavě, kterou mi tam udělal Honey, dokonce mi začaly růst malé chloupky na mých vyholených nohách. Když mě lidi nevidí zblízka, ani si nevšimnou, že jsem pořádně oholený. A mě to vůbec nevadí, je mi to fuk.
Chodíme na vycházky kolem řeky a já bych se tak rád šel podívat do vody, do bahýnka, prozkoumal břeh a vlezl si ochladit nožky. Bohužel mi to panička nedovolí…
Úterý 24. června a středa 25. června 2014
Tak nám to prý utíká, ten čas, pomalu se blíží nějaká kontrola, povídala panička, že prý pojedeme v pondělí na kliniku, budou mě vyndavat ty stehy, kterými zašili rány na nohách po operaci. No to jsem na to zvědavý, jak to zvládneme, protože si myslím, že až uvidím zase ten bílý barák, kde mě ubližovali, šprajcnu se a nebudu tam chtít. Ale panička mě určitě do té nemocnice zase dotáhne, prý je to pro moje dobro…
Čtvrtek 26. června 2014
Dneska ráno při krmení koukal Honey nějak divně, nechtěl jíst. Já bych to klidně po něm dojedl, vylízal bych i misku, ale panička na to měla zase jiný názor, ostatně jako vždycky. Misku s jídlem sice Honeyovi vzala, když nejedl, ale uklidila jí a nedala mi k ní ani čuchnout. Škoda.
Byla celá nervózní, co Honeyovi je, když nemá chuť k jídlu. Nakonec ale řekla, že je to jeho problém, že bude mít hlad a mě odvedla zase na cvičák do kotce. Odpoledne chodili na cvičáku zase lidi, měli tentokrát nějaké bílé psy. Docela se mi líbili, na dálku ten jeden voněl jako fenka… ale samozřejmě panička nedovolila, abych si šel hrát a seznámit se s nimi.
Navečer jsme šli zase domů, panička měla docela dobrou náladu, řekla, že už je to snad s těma nohama skoro dobré, že bych nemusel mít pořád ten plastový límec. Sundala mi ho, když mě zavírala do kotce a dostal jsem kostičku – lopatku. To jsem si pochutnal…
Pak jsem ale viděl a hlavně slyšel, jak zase panička řádí. Honey vyhrabal nějaký kus masa na zahradě a panička okamžitě zahájila tvrdé vyšetřování. 
Já jsem o tom nic nevěděl, měl jsem aliby, poněvadž jsem byl celý den v kotci na cvičáku a doma taky zavřený. Průšvih měl evidentně Honey. Kdepak to maso asi vzal. No to je jednoduché, usoudila panička a zaútočila verbálně na domácího pána, tedy pána, co s ní bydlí v našem baráku. Téédy, ta zas ječela, nedalo se to ani poslouchat. Ale měla asi pravdu, poněvadž Honey je nemocný a baští ve speciálním krmítku, dvakrát denně. Panička s tím má velkou práci, dbá na to, aby Honeyovi nebylo špatně. To tedy domácí pán podělal… Honey prý trochu pokálel zahradu, no to po tom tlustým mase, na který není zvyklý… navíc mu bylo pěěěkně blbě.
Ježiš, to s paničkou nebude zase vůbec řeč. No a když pak panička přišla asi za hodinu, kdy jsem měl už samozřejmě kostičku snědenou, dala mě na vodítko, jakože se půjdeme venčit před večeří, na kterou jsem se moc těšil. Neměl jsem ten límec, tak mě prohlídla nohy. Jej, ta nadávala. Jak jsem totiž zbaštil tu kost, nudil jsem se a pustil jsem se do čištění pravé nohy, obzvlášť mě to svědilo tam, co mám ty stehy. A tak jsem to trochu vylízal a zkontroloval. Možná při té příležitosti povolil i nějaký ten steh, už si to nepamatuju. To jsem tedy dostal držkovou, že jsem z toho byl tumpachový. Vyčítala mi to celou procházku, byla rozčilená tak, že s ní nebyla vůbec řeč. Když jsme se vrátili z procházky, rozhodla se, že dneska toho tedy bylo až dost, že nemůže mít chvíli klid, a že když je to takhle, nedostaneme večeři, aspoň nám trochu vytráví. Honey koukal jako puk a já jsem tomu nechtěl věřit. Tak jsem zase rumploval těmi vrátky, abych se připomněl, že tedy nebyla ta večeře.
V deset večer panička přišla, vyvenčila mě, ale večeři jsem stejně nedostal. Odešla s tím, že mě zase napařila límec, abych si prý nelízal operované nohy. Pak prohlásila, že to přežiju, když nedostanu večeři, že aspoň pár deka zhubnu. Nechtěl jsem věřit svým očím ani uším. Chvíli jsem tedy ještě v kotci protestoval a hlučel, rumploval vrátky, ale tentokrát to už nezabralo, nikdo nepřišel…
Šel jsem tedy spát hladový. No to je tedy zase den…
Pátek 27. června - 11 den po operaci
Dnes ráno, když jsem se šel s paničkou venčit, trochu poprchávalo, ale nebylo to nic strašného. Deště prý předpovídají na víkend, mudrovala panička, tak to bude asi nuda, protože budeme celý den zavření... no uvidíme, jak ve skutečnosti bude, meteorologům se předpovídání prý v poslední době ne vždycky podaří...
Snídaně byla dneska pro oba, pro mě i pro Honeye. Tím, že jsme včera večer nejedli, jsme oba byli moc natěšení na misku. Všechno jsme zblajzli a nenechali jsme ani ň v misce. Po snídani jsem se zase octnul na cvičáku v kotci s límcem na hlavě. No, z toho límce jsem faktu už otrávený, ale panička jinak nedá, než že ho musím mít až do pondělka do kontroly u pana doktora, co mě operoval. No to mám tedy radost. Ale nedá jinak, obzvlášť potom, co jsem včera nohu lízal...
Dneska to ale uteklo rychle, panička má v pátek kratší práci, a tak přišla už po druhé hodině za mnou i s Honeyem. Dokonce jsem směl být chvíli jen tak na zahradě u klubovny, ale samozřejmě sám, Honey musel být v tu dobu zavřený, protože bysme se určitě prali, říkala panička. Když o tom přemýšlím, tak si myslím, že bych se asi určitě rád s Honeyem zase poškorpil, chybí mi to moc.
Bylo celý den hezky teplo, trochu pod mrakem, ale takhle to mám já rád. Není mi takové vedro v mém černém kožichu. Navečer jsme pak šli domů a směl jsem být s paničkou a Honeyem na zahradě. Panička mě ale uvázala na dlouhé vodítko ke slunečníku. No moc se mi to nelíbilo, byl jsem z toho trochu překvapený, ale pak jsem byl rád, že můžu být s paničkou a Honeyem a nemusím být zavřený sám v kotci.
Den utekl opravdu rychle, dneska jsem nic zvláštního neprovedl, ani jsem moc nezlobil. Před večeří jsme s paničkou šli ještě na jednu procházku a stavěli jsme se na cvičáku. Panička měla nějaké dobré jídlo, říkají tomu cheeseburger, vonělo to nááádherně. Ale nedala mi ani ždibíček ochutnat. Říkala, že dostanu za chvíli večeři. Trochu mě rozbolela ta pravá noha, takže jsem začal trošičku kulhat. Když jsme přišli domů, dostali jsem oba večeři a šli jsme spát. Panička taky zalezla domů, něco tam kutila, ale už ven nepřišla. Bylo příjemně, a tak jsem si zalezl do pelechu, ustlal jsem si a šel jsem spinkat. Dobrou noc.
Winnýsek
Sobota 28. června 2014
Panička mě teď prý nechce fotit, když nejsem v pohodě, ale přesto mě vyblýskla aspoň mobilem...
Můžete se podívat, jak mám vyholené nohy... ale už mě začala růst srst, takže to bude brzy dobré, nikdo nic nepozná...
Já z těch průšvihů asi nevyjdu.,., Co jsem zase provedl ??? No to si nechte tedy vyprávět.
Je sobota, ale panička se ráno překonala, vstala před sedmou a šli jsme se vyvenčit. Pak mě i Honeye nakrmila a měli jsme odpočívat. Já jsem tedy odpočinutý dost, protože odpočívám pořád, ale to asi panička neví ... anebo jí to nezajímá.
Když jsme si tedy asi do deseti "odpočinuli", přišla panička a odvedla na cvičák nejdříve Honeye, táhla sebou samozřejmě batoh plný krámů a ještě ke všemu notebook. Možná by vzala i foťák, ale ten už neunesla. Pak se vrátila pro mě, prošli jsme se, já jsem se vyvenčil. Panička říkala, že mě lituje, že jsem pořád zavřený, a tak vymyslela, že mě uváže na vodítko k lavici, kde seděla a pracovala na tom notebooku. Puštěný byl i Honey, obcházel mě ale obloukem, abych ho neokusoval .
Vodítko mě překáželo, nemohl jsem nikam daleko od lavice, a tak jsem z toho byl trochu nervózní. Zkoušel jsem si zase olizovat nohy, ty zašité rány po operaci, ale to mě panička pořád napomínala, tak jsem toho nechal. Vylezl jsem si k paničce na lavici a seděl jsem vedle ní. Koukal jsem jí do ruky, jak pracuje. Ale na lavici jsem dlouho nevydržel, protože je úzká a nepohodlná. Nakonec jsem si tedy konečně lehl na deku na zemi, kterou mi tam dala panička.
No a pak to přišlo... přišla na návštěvu naše Hanička. Nesla něco dobrého v misce. Honey ji běžel přivítat ke vrátkům. Chtěl jsem taky, ale zastavilo mě to pitomé vodítko. To mě tedy nadzvedlo. A když se ke mě přiblížil Honey s Haničkou, která mě chtěla taky přivítat, byl jsem hodně naštvaný, že jsem přivázaný a začal jsem štěkat. Panička mě to chtěla zatrhnout, ale já jsem byl jako pominutý. Honey se mi připletl před tlamu a už to bylo. To vám tedy byla mela. Paničku jsem obtočil tím jejím pitomým vodítkem, a tak se nemohla ani hnout, držela mě za obojek a já jsem se pral jako divý s Honeyem. Panička volala na Haničku, aby odtáhla Honeye za ocas, To vám byla estráda. Jak jsem se pral a kousal Honeye, tak se mi tam připletla i ruka paničky. Tééédy to jsem jí ale nakrknul! Sice jsem moc nestiskl, ale muselo jí to bolet. Honeye potupně odtáhla Hanička, ale než se jí to podařilo, pěkně jsem ho kousnul do nohy. Docela ječel a kulhal. Panička se mi konečně vysmekla z vodítka, hodila Honeye do kotce a já skončil potupně ve velkém kotci s límcem na hlavě.
Tak tu teď sedím, přemýšlím, co se vlastně stalo... trochu mě možná mrzí, že jsem paničku kousl, ale já za to přece nemůžu, jsem jenom pes a mám to tak v hlavě prostě srovnané. Jsem velký a silný a Honey je slabší a nemocný. Stejně jednou nad ním vyhraju. Panička zase mlela o tom, že jsem hovado, že si ty moje haksny zlámu a tak. Nadávala jako špaček. Tak to mám teď u ní parádně rozlité.
Panička si pak povídala s Kájou a s dalšími lidmi, co přišli na kafe. Probírali ten náš incident nahoru dolů, až se panička rozhodla, že je konec s ňuňáním, že jsem chudáček po operaci a tak... Honey kulhal, jak ho bolela noha a panička se nechala slyšet, že teď má doma dva marody místo jednoho... taky prý mám už "po ptákách", když dělám jenom samé blbosti. Nojo, vám se to řekne, ale co má chudák pes dělat, když místo běhání po zahradě, hlídání a cvičení musí najednou furt jenom ležet a být hodný, a to ještě s pitomým plastovým límcem na hlavě. To jeden nechápe, že je plný energie a potřebuje se vybít. Ach jo... panička se mnou nemluvila skoro až do večera, jak se zlobila. Má hematom na ruce, jak jsem se spletl a místo Honeye kousl do ní. Sice dělá před ostatními hrdinu, že to nic není, ale já vím, že jí to bolí ... Honeyovi přední prokousnutá noha pěkně otekla, takže pajdal, že nemohl skoro chodit. Jak jsme se poprali, zřejmě jsem no pořádně "načechral".
Navečer odvedla panička domů nejdřív Honeye, vypadal pěkně žalostně, že by mu korunu dal. Panička ho litovala, a tak se tvářil ještě hůř. Kulhal dokonce nejen na přední nohu, kterou měl oteklou jako bakuli, ale taky na zadní. Panička byla ještě pořád naštvaná. Pak odvedla mě, dostali jsme najíst, ale Honeyovi pořád nechutnalo, to asi kvůli té bolavé noze . Dostal prášek na noc, aby ho noha nebolela. To mě chutnalo jako vždycky. Ještě jsem se chtěl pustit do jídla, co zbylo po Honeyovi, ale panička mě to zase zatrhla.
Když jsem se byl večer naposledy venčit, tak jsme zmokli. Panička si narazila na hlavu červený nepromokavý klobouk a vzala si novou pláštěnku. Na hrázi vyhrávala muzika a ze Řevnic taky vyřvávala hudba, prý je tam nějaká Porta... No nevím sice, co to je, ale pak dokonce někde i stříleli, tak jsem začal štěkat. Protože se ale už pak nikdo neozýval, jen pořád hrála ta muzika, šel jsem si ustlat do pelechu a šel jsem spát.
A abych nezapomněl, dneska jsem začal při čůrání zvedat nohu. .
Neděle 29. června 2014
Tak je to jasné, od včerejška jsem dospělý, velký pes. Tedy velký jsem byl už předtím, ale teď už jsem dospěl, protože fakt zvedám tu nohu, když čůrám. Tedy, už vlastně nejen čůrám, ale taky značkuju, jako každý správný pes. Protože mám ty nohy trochu vrklavé, je to pro mě náročné, tak se to učím, zvedat tu nohu. Panička se mi směje, má řeči, abych prý neupadl, ale já se sněžím. No, zatím ji zvedám jen maličko, ale já se to naučím.
I dneska ráno panička vstávala brzy, už před sedmou. Bylo mokro, v noci pršelo. Chodíme se venčit po hrázi a pak nazpátek kolem vody. Někdy tam bývají rybáři, šel bych se podívat, jestli nemají něco dobrého, co by se jim dalo ukrást, ale panička mě teď vodí pořád na takovém dlouhém vodítku.
Dodržuje to, co říkala včera po té rvačce, je na mě přísná a skoro nic mi neprojde. Je teď hodně všímavá a nic mi neodpustí... no snad ji to zase přejde..
Po snídani jsme museli zase odpočívat. Honeyovi snídaně zase nejela, ale i když bylo v misce s granulemi ještě maso a já bych to rád dorazil, panička misku odnesla a vysypala zbytek snídaně, představte si to, do plastového kompostéru! Prý to nebude schovávat, že by se to zkazilo... vůbec neposlouchala, že bych to snědl. Prý jsem měl svoji porci ve své misce, tak ať jí dám pokoj.
Když jsme si odpočinuli, šli jsme zase na cvičák. Bylo pod mrakem a trochu krápalo. Šli jsme samozřejmě zase po jednom. Nejdříve šel s paničkou Honey, a tak jsem v kotci vyváděl, protože jsem si myslel, že na mě panička zapomněla. Ale nezapomněla, vrátila se pro mě.
Dneska je prý poslední neděle před prázdninami. Panička ale prý prázdniny ještě nemá, musí do práce. Celý den bylo deštivo, ale příjemně teplo. Panička se se mnou dneska moc nepárala, dodržovala to, co včera říkala, byla na mě přísná a nic mi neodpustila. Asi když jsem teď dospělý, bude na mě přísnější... Anebo že by se ještě zlobila kvůli tomu včerejšku?
Večer jsme byli na delší procházce, aby se mi prý dobře spalo. Panička říkala, že zítra jedeme do Prahy na tu kontrolu, že by mě měl pan doktor vyndat ty stehy z nohy. Tak jsem tedy zvědavý, jestli skončí to období, kdy musím nosit plastový límec. Sice jsem si na něj už skoro zvykl, dokonce jsem se naučil i sebrat granule ze země a umím se napít s límcem, ale přesto je to otrava, pořád do všeho vrážím a jsem jako pitomý. Tak už se těším, že mi ho panička přestane dávat.
Tak dobrou noc, já vám budu vyprávět zase další historky a příběhy, které se stanou.
Váš Winnýsek
30. června 2014
Na dnešek jsem se dobře vyspal. Pršelo, bylo příjemně, a tak se krááásně dýchalo. Panička vstávala tentokrát hodně brzy. Vyvenčila mě, nevrátili jsme se domů, ale odvedla mě hned, bez snídaně, na cvičák do kotce. Bylo mi to divné, čul jsem zase nějakou zradu.
Možná ale panička nechtěla, abych Honeyovi záviděl tu snídani, čert ví, co v tom bylo. Brzy jsem se to dozvěděl. Na cvičák přijel autem Kája, naložil do auta cestovní klec a mě bylo jasné, že zase jedeme na výlet. Když se panička vrátila už s kabelkou a vodítkem přes rameno, naložili mě s Kájou do auta do klece a vyrazili jsme. Nebyl jsem z toho nijak nadšený, do auta jsem se taky moc nehrnul. Pořád mi to auto nedělá dobře. A tak jsem zase slintal, až jsem měl celé nohy mokré. Panička vymyslela dneska novinku, dala mi do klece ještě náhubek, a tak z něj visely ty sliny, no fuj, bylo to hnusné, ale co jsem měl dělat... Taky jsem byl obalený opadanými zrzavými květy z lip, které máme na cvičáku. Protože už odkvetly, je po zemi všude to zrzavé svinstvo. Měl jsem to všude v srsti, v ocase, a tak.
Když jsme konečně zastavili a panička mi otevřela klec, byl jsem rád, že můžu z klece ven. Panička mě začala hned obírat, otírat papírovými kapesníky, mlela, že jsem jako bezdomovec, kterého nečesali nejmíň rok, ale to nebyla pravda, protože panička mě otravuje s hřebenem skoro každý den, někdy i několikrát denně. Sebou ale hřeben neměla, a tak mě vybírala ty zrzavé kousíčky ze srsti, jakoby to byly blechy .
Bylo ještě málo hodin, ale vrátka na zahradu u kliniky byla již otevřená. To bylo fajn, protože na zahradě jsem si mohl do sytosti čuchat, a že bylo co čuchat, tam musí být za den pejsků, kočiček i jiných zvířátek... .
Konečně přišel pan doktor odemknout dveře na kliniku a panička s Kájou se hrnuli dovnitř. Mě se tedy moc nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Hrál jsem si tak trochu na malého jezevčíka, abych nebyl moc vidět, ale stejně mi to nevyšlo. V čekárně bylo, jako vždycky, horko, a tak jsem byl trochu nervózní, pokníkával jsem. Panička měla řeči, že jsem hrdina a že dělám hysterické scény, když mi nikdo nic nedělá. Pak nás pan doktor pozdravil a řekl paničce, abych se šel předvést ven na dvorek, jak mi to jde chodit s těma operovanýma nohama. A panička se mnou běhala po dvorku sem tam, dokud pan doktor neřekl, že je to dobrý, že máme jít za ním do ordinace. Jak jsem byl nervózní, vrazil jsem hlavou do skleněných dveří, protože to vypadalo, jakoby byly otevřené. Ducnul jsem do nich čelem, až jsem se trochu lekl. .
Měl jsem trochu obavy, co mi budou dělat, aby to nebolelo, dobře si pamatuju, že tady na mě byli sice hodní, ale píchali do mě nějaké jehly a tak... Pan doktor si sedl přede mě na bobek a měl nějaké nůžky. Začal hledat ty stehy, co mě tam před 14 dny zašil do obou nohou. No na levé byly dvě dírky, které zarostly docela hezky, říkal pan doktor. Také ty stehy hezky držely, takže je jenom přestříhl a vyndal. Ani to nebolelo. Zato ta pravá noha, ta mě bolela a bolí trochu víc, taky jsem tam měl větší díru. Pan doktor mi tu ránu prohlížel a říkal, že to vypadá, že jsem si to vylízal. Panička na mě prozradila, že jsem to opravdu lízal, a to ve čtvrtek, kdy mě na chvíli sundala límec, jak se nade mnou slitovala. Takže jeden steh pan doktor našel, ale ten druhý, možná jich bylo víc, hledal marně... Už tam prostě nebyly. Pan doktor taky říkal, že to mám ještě trochu oteklé a vyndal ze skříně nějaké léky a vysvětloval paničce, jak mi to má dávat. Jejda, zase nějaké prášky nebo co... to já nemusím.
Pak už to šlo rychle, panička šla zaplatit za ty léky a já jsem šel s Kájou ven na zahradu. To jsem tedy byl opravdu rád. V čekárně už byl další pes, a protože ta čekárna je malá, a takových psů, jako jsem já, se tam moc nevejde, bylo rozumnější vyklidit pole a jít pryč.
Pan doktor mě ale chce ještě vidět, prý za tři týdny. Tak to bude ten týden, co máme jet už na dovolenou, říkala panička a šla si domluvit termín, kdy se máme přijet podívat na pana doktora.
Byl jsem rád, že pojedeme domů. Skočil jsem do auta a panička mi zase napařila ten náhubek. No, co se dá dělat. Chvíli jsem bouchal náhubkem do klece, ale nebylo to nic platné, tak jsem si lehnul. Kája to mastil po silnici, řezal zatáčky, a tak jsem se záhy poblil... To šla ven ta jedna piškota, kterou mi panička dala na klinice. A pak spousty tekutin a šťáv. Když jsem dorazili na cvičák, byl jsem zase celý mokrý a motal jsem se jako když chodí okolo nás ti opilci z hospody. Bylo mi blbě. Panička mě zavřela do kotce, nandala mi zase krunýř, protože milej pan doktor říkal, že ho mám mít minimálně ještě tak 6 dnů, dokud se mi rána trochu nezahojí. No potěš.
Kája musel všechno z kufru vyndat a stříkali to tam hadicí, aby to umyli po tom mém řádění ...
Jíst jsem nedostal, a tak jsem si šel lehnout, panička vzala věci a zmizela, asi zase šla do práce. Za chvíli se ale vrátila a nohy mě namazala zase dezinfekcí, jak jí poradil pan doktor z kliniky. Pak už mě dali pokoj a já mohl celé dopoledne prospat. Byl jsem docela rád, že tam mám klid a nikdo mě neotravuje.
V kotci jsem byl až do večera, ale je fakt, že mě Kája přišel asi třikrát za den vyvenčit a byl se se mnou projít. Večer přiběhla panička, šla se mnou na delší procházku a pak mě odvedla domů za Honeyem. Honey se držel trochu stranou, asi se trochu obával, jestli se s ním zase nebudu chtít prát. To mě ale ani nenapadlo...
Úterý 1. července 2014
V noci bylo příjemně, takže mě ani moc nevadil ten ukrutnej plastovej límec. Mám někdy pocit, že mě možná přiroste na krk . Panička je v tomhle ale neoblomná...
Dětem začaly prázdniny. To říkala panička. Já nevím, co jsou to prázdniny, ale to prý znamená, že všechny děti, co chodí do školy, mají celé dva letní měsíce volno a do školy nemusí chodit. Ty se tedy mají, to je prima. A jak se pozná, že mají děti prázdniny? No to je vidět podle toho, že neblbnou všude okolo na kolech, prkýnkách a bruslích až odpoledne, ale od rána do večera, tedy celé dny.... A já to fakt vím, protože kolem naší cesty vede cyklostezka, kde je provoz jako blázen. Já už si tedy skoro nikoho na cyklostezce nevšímám, jen když tam jde někdo se psem, tak hlídám, ale když jezdí na kolech sem tam, je mi to fuk, někdy ani nezvednu hlavu, abych se kouknul, kdo jede. No a teď je tam provoz celý den.
Ráno, když mě panička venčí, tak bývá někdy legrace, to podle toho, s kým se ráno na hrázi potkáme. Potkávám psy s pánečkama, taky se venčí. Některé nemám vůbec rád. Skoro nepříčetný jsem, když je za plotem ten černý pes, na kterého volají Maxi. Bydlí ob dvě zahrady a já ho přímo nesnáším. Honey ho taky nesnáší. To vždycky oba řveme jako pomatení, když jde okolo nás. Přes den chodí s paničkou, která pořád telefonuje, takže Max lítá okolo našeho plotu a my se s Honeyem můžeme vzteky zbláznit. Navečer chodí s pánečkem, ten ho k našemu plotu sice nepouští, ale stejně řveme jako postřelení..
Pak potkáváme pána se starým psem, myslím, že se tomuhle psovi říká kolie. Pán ho vodí na vodítku a nepouští ho. Tuhle kolii taky nemáme s Honeyem rádi. No a na koho ještě hodně štěkáme, to je border kolie Stingy. Známe se sice ze cvičáku, jako malí jsme si spolu hráli. Ale teď bychom se asi poprali, kdybychom se potkali. Stingy je pěkně vzteklý, a tak se taky snažím. Panička nadává, škube se mnou, ale dá jí to hodně práce, než mě usměrní. Bublám vzteky a mávám ocasem jako vlajkou. To zapomenu na svoje bolavé nohy a hned bych se běžel prát.
Dospívám a už opravdu umím pořádně zvedat nohu při čůrání. Kája sice říká, že jí pořádně nezvedám, ale já vím, že to umím. To jen někdy na hrázi, kde je prudký kopec, to radši jistím, abych se nepřeklopil. Ale jsem už prostě opravdu velkej kluk...
Všechny dny jsou si podobné, ráno vstanu, jdeme se venčit, pak se krmíme a panička mě odvede na cvičák do kotce. Tam většinou skoro celý den prospím nebo hlídám a štěkám, když chodí lidi okolo. To aby věděli, že tam někdo je a že není radno lézt dovnitř. Dělám dost velký rámus, mám hluboký hlas.
Večer si pro mě pak panička přijde nebo přichází odpoledne. To pak sedí s ostatními páníčky a paničkami u stolu a pije kafe. Ostatní chodí taky cvičit, ale my se s Honeyem flákáme.
Dneska byly na cvičáku zase obrany. Jejda, to mám vztek, že musím ležet v kotci a nemůžu si jít taky kousnout. To bych i zapomněl, že mám být v klidu kvůli těm mým nohám a honil bych figuranta, až bych brečel. Jsem zvědavý, jestli pan doktor dovolí, abych vůbec ještě někdy kousal. Panička to bere všechno strašně vážně. Honey kousal, já ho slyšel štěkat, tak jsem byl na něj hodně naštvaný.
Večer, když skončilo kousání, šli jsme domů, Kája vedl Honeye a mě vedla panička. Dala Honeye za vrátka domů a se mnou se šla ještě projít. Když jsme se vrátili a panička otevřela vrátka, běžel k nám Honey, přivítat paničku. To jsem se tedy naštval, že jsem na vodítku a pěkně jsem po něm vyjel. To se ale panička tedy pěkně naježila a cukala se mnou ostošest. Na Honeye křičela povel lehni, aby k nám nechodil. Chvíli mu to trvalo, než to pochopil a lehnul si. Já jsem byl pořád nepříčetný vzteky, tak jsem dostal pěkně "za uši". To se jen tak říká "za uši". Ve skutečnosti se mnou panička cukala až mě to trochu vadilo. Tak jsem se konečně uklidnil a přestal jsem se vztekat. Ale bublal jsem pěkně. Panička se nechala slyšet, že dostanu pořádně do zubů, jestli toho nenechám, že se se mnou nebude párat a tak. Ale já vím, že mě by stejně nepřeprala... mám totiž větší sílu, a když se rozhodnu, že půjdu jinam, než chce panička, má se mnou co dělat, aby nebylo po mém.
No nakonec mě panička zase zavřela do klece. Připravila jídlo a dostali jsme najíst. Než to ale připravila, zase jsem si vylízal tu pravou nohu. Nadávala zase jako špaček, namazala mi to. Takový krásný jsem to prý už měl a zase jsem to pokazil. Zlobila se na mě a řekla, ať už jdeme oba radši spát....
Středa 2. července 2014
Zase se otepluje... v noci je příjemně, ale přes den je docela vedro. S límcem na krku to tedy není nic moc. Dneska má panička dlouhou, tak se uvidíme až večer... Přes den se skoro nic nedělo, ani jsem dneska nezlobil.
Večer jsme byli ještě na cvičáku a přišel na návštěvu můj brácha Woody se svojí paničkou a pánečkem. Měl nějakou košilku a byl taky vyholený. Jenže jinde než já. Byl taky u pana doktora, taky nesmí skákat, nesmí běhat, má prý mít klid. Tak jsme na tom s bráchou skoro stejně. Vyprávěli si tam u stolu s mojí paničkou.
Panička říkala, že je jí líto, že musím mít pořád ten límec. Mazala mi nohu a říkala, že je to moc hezký, že už to brzy bude dobré a límec nebudu mít. Tak jsem si to pro jistotu zase olízal, abych to měl ještě lepší. Než panička připravila jídlo, tak to prostě samo přišlo, jak jsem byl v kleci. Říkala potom, že ani jeden den se mnou není bez nějakých potíží, a že mi asi opravdu ten límec přiroste ke krku . Vypadala, že jí to mrzí, ale co já s tím mám dělat, když mě to pořád svědí, tak to prostě musím olízat. Panička tomu prostě nerozumí...
Čtvrtek 3. července 2014
Dneska bylo už pěkné vedro. Panička mě hodně litovala s tím límcem. Ani venčení mě nebavilo, bylo moc horko, ušli jsme kousek a já měl jazyk až na zem. Fláknul jsem sebou v kotci a chrápal jsem. Panička tam pod stromy zase povídala a pak přišla s novotou. Představte si, co mi udělala. Navlíkla mě svoje triko! A tak jsme šli večer na procházku se venčit. Lidi, co nás potkávali, se divili, proč mám na sobě to triko. Moc nadšenej jsem z toho tedy nebyl, ale protože znám svojí paničku, že si stejně nedá říct, když si něco vezme do hlavy, ani jsem moc neprotestoval. Uvidíme, co z toho vyleze... Na spaní jsem ale samozřejmě po večeři dostal zase límec a proběhlo mazání mojí pravé nohy...
Pátek 4. července
Pátek mám rád, protože panička má krátkou práci a je brzy doma. Bylo vedro jako blázen. Panička měla ze svého včerejšího nápadu, který asi neměla ze své hlavy, velkou radost. Ráno mě navlíkla zase triko, tentokrát mělo delší rukávy. To prý pro jistotu, abych se nedostal k té ráně na pravé noze a zase ji nelízal. Kája měl dneska dovolenou, musel posekat cvičák. A tak ho panička poprosila, aby na mě prý dohlédl a zkontroloval mě. Dostal jsem kost, měl jsem triko. Límec panička schovala do klubovny a šla do práce.
Já jsem si snědl tu kost a byl jsem rád, že nemám ten pitomý límec. Konečně. A pak jsem se dal do práce. Ukousal jsem kus toho nového trička a pěkně jsem se pustil do úpravy té mojí pravé nohy. Musel jsem to dát do pořádku. Olízal jsem tu mastičku, kterou mi na to panička dala a pěkně jsem to očistil... možná skoro až moc.
Když dorazila panička, ani nestačila nadávat, protože jak Kája při kontrole zjistil, že jsem rozkousal kus trika a ránu si zase vylízal, napařil mě bez milosti znova límec, i když jsem koukal hodně nešťastně...
Nepomohlo mi už nic, límec mi prostě zůstane... já se ho prostě nezbavím.
Celé odpoledne seděla panička u svého notebooku a něco tvořila. Bylo vedro, že se nedalo ani dýchat. Já jsem cítil ve vzduchu bouřku. Já nemám bouřku rád. Když se můžu schovat do garáže, tak mi to nevadí, ale venku nemám bouřku rád.
Bylo hodně vedro až do večera. Dneska jsem nemohl spát. V noci se hodně blýskalo a hřmělo. Sice to bylo asi daleko, ale mě se to nelíbilo. A tak jsem v kotci pěkně vyváděl. Vzbudil jsem paničku, protože spí při otevřeném okně. Štěkal jsem, rumploval s vrátky u kotce, kničel jsem a volal jsem, že v kotci nechci být.
Panička nakonec přišla, nadávala, proč vyvádím, že je bouřka prý daleko. Nicméně mě z kotce vyndala. Moc jsem si ale nepomohl, putoval jsem do klece do garáže, a to i s límcem. Chvíli se sice panička zamýšlela, protože jí bylo jasné, že v kleci moc místa není a s límcem je to složité. Dokonce se mnou musela do klece zacouvat, protože popředu jsem se s límcem do klece nemohl vejít. Obráceně to šlo, ale moc místa tam nebylo. Panička byla ale s límcem tentokrát neoblomná a říkala, že kdybych nebyl hloupý, měl bych nohu zahojenou a nemusel bych mít límec. Takhle je to prý můj problém. Jsou skoro čtyři hodiny v noci a my blbneme. Zavřela do druhé klece i Honeye a odešla do domu, asi spát... Chvíli jsem trochu bouchal límcem o klec, ale nezabralo to. Venku byla bouřka, hřmělo zdaleka a začalo trochu pršet. Byl jsem rád, že nejsem sám, ale s Honeyem a tak jsem byl rád, že jsme v garáži, kde nejsou blesky vidět. Asi jsem na chvíli usnul.
Bylo pět hodin, když přišla panička dolů. Povídala, že mě má dost, že jí nenechám ani v sobotu vyspat. Venku bylo už světlo, ale bylo zataženo. Šla se mnou na procházku, abych se vyvenčil. Pak mě zavřela zase do kotce a Honey běhal po zahradě. Už jsem neprotestoval, věděl jsem, že to nemá cenu. Panička šla ještě nahoru spát. Trochu pršelo, ale bouřka už byla dávno pryč a byl klid...
Trochu sprchlo, ale nebyl to žádný zázrak. Bylo teplo, ale nebylo vedro, docela příjemně. V půl osmé panička vstávala a šla se mnou na procházku. Když jsme šli okolo cvičáku, byl na place pán s labradorem, toho jsem si nevšímal. S labradorem si hrál Stingy. Ten vám vyváděl, když mě viděl. Lítal okolo plotu a štěkal jako blázen. Taky jsem se do toho dal, naježil jsem se, mával ocasem a chtěl jsem k tomu plotu z druhé strany. Nechtěl jsem to nechat jen tak. Ale panička mě zarazila, nedovolila mě to. Stingy vypadal, že přeleze nakonec plot, jak se vztekal. Páníček ho volal, ale Stingy jakoby neslyšel, dělal hluchého. Panička se mnou začala cvičit sedni a k noze a dostával jsem pamlsky, když jsem poslechl. No to se mě vyplatí víc než řvát na Stingyho, tak jsem se ho přestal všímat. Šli jsme dál až skoro ke srubu na konci hráze. Pak jsme se vraceli a na place už Stingy nebyl.
Když jsme se vrátili domů, panička mě nezavřela kupodivu do klece, než připraví snídani, ale přivázala mě k vozíku pro psy. Aby prý na mě viděla a nedělal jsem zase neplechy. Dostali jsme s Honeyem snídani a pak nás panička zase zavřela. Mě s límcem na hlavě do kotce a Honeye do klece v garáži. Ach jo...
Pak asi v jedenáct přijela Hanička s malou Emičkou. Emičku mám rád. Povídáme si a hrajeme si spolu. Je s ní legrace. Prostrkávala mě ručičky skrz plot do kotce a dávala mi nejdřív pamlsky a pak klacíčky. Bral jsem si je od ní a kousal je. Emička mě taky hladila na hlavě, mám jí rád.
Když Hanička s Emičkou odjeli, odvedla nás postupně panička zase na cvičák. Pracovala u stolu venku a mě zase navlíkla to tričko. Na nohu mě ještě dala pružný obvaz a nohu mi namazala. To prý, abych to zase nelízal. Pak přišla Patricie s Cleou, Šmudlou a dalšími psy. Štěkal jsem na ně za vrátky jako divý, a tak jsem zase musel do kotce, samozřejmě s límcem. Když pejskové s Patricií odjeli, střídali jsme se s Honeyem, vždycky byl každý z nás chvíli puštěný a chvíli zavřený, prý aby to bylo spravedlivé.
Odpoledne přijel Vláďa s Xantem, Bronem a Irem, dorazil taky Luděk s Garym. Tak to už jsme běhat venku nemohli. Bylo vedro, dusno. Když jsem se byl venčit, táhl jsem se jako med s jazykem "na vestě". Pak přijeli ještě Tomáš s Katkou a mým bráchou Woodym. Byli jsme na cvičáku až do večera, pak jsme šli domů, Kája vedl zase Honeye a mě vedla panička. Nohu jsem celý den nelízal, a tak byla panička spokojená, říkala, že to vypadá dobře.
Ale ještě si nechte vyprávět, co mi panička provedla po večeři. Chudák malá, už je nějaká zblblá a unavená. Představte si, že mě po večeři odvedla do kotce, i když jsem se snažil ji přesvědčit, že půjdu radši do klece v garáži. Nedala si zase říct a vlekla mě do kotce. Pak mě zapomněla sundat řetízkový obojek, nandala mi límec a chtěla odejít. Pak si to rozmyslela, límec mě zase sundala, aby mě mohla sundat i řetízkový obojek. Pak mi nasadila znovu límec. Ale představte si, že mi ho dala obráceně!!! A vůbec si to v první chvíli neuvědomila... Koukal jsem na ní vyčítavě a dost divně, tak jí to bylo taky divné... A pak jí to došlo, že mám ten límec kornoutem od hlavy dozadu místo dopředu. Začala se vám smát jako blázen. Povídala, že je prý už zralá do Bohnic, že tohle už není normální. Pak mi límec sundala a obrátila ho zase správně. Chlámala se smíchem, pak zavřela vrátka a dala mi ještě pamlsek. ... No tohle!
Ještě zalévala zahradu a dlouho se sama sobě ještě smála . Jo to možná dělá to vedro, říkala... No nevím, nevím, myslím, že vedrem to asi nebude.
A máme 17. července 2014
Co vám budu povídat, dny se podobaly jeden druhému jako vejce vejci. Venčení, krmení, kotec, límec a tak pořád dokola. Musím říci, že z límce jsem byl už skoro šílený a pěkně jsem dával paničce vždycky na procházce zabrat. Límec mě strašně rozčiloval, a tak jsem se vztekal na všechny okolo. Hlavně na Honeye.
Konečně přišla sobota 12. července, kdy panička usoudila, že moje rána na pravém lokti je už snad dostatečně zahojená. Povídala, že mě na zkoušku sundá límec. Pak trochu vyhrožovala, že pokud si to prý rozlížu, tu ránu, napaří mě límec znova. Já ho tedy už začal kousat a trochu jsem ho i rozlámal, ale na krku mě ještě pořád držel, bohužel. A tak panička povídala, že pokud budu zlobit, límec mě nemine.
Ta sobota, 12. července byla trochu jiná, než ty ostatní. Panička mě sice ráno vyvenčila jako vždycky, ale pak mě neodvedla na cvičák hned. Byli jsme s Honeyem oba zavření, tedy abych byl přesný, každý zvlášť. Já v kotci a Honey v kleci. Musí být po jídle v klidu aspoň hodinu kvůli tomu jeho nemocnému jícnu a v tom je tedy panička neoblomná zrovna tak, jako s tím mým límcem .
Na cvičák jsme vyrazili chvilku po desáté, protože prý na dvanáctou má přijet velká návštěva, hodně pejsků, kteří jsou prý moji příbuzní, protože máme stejného předka, nějakého černého psa, který se jmenuje Basko ze Svobodného dvora. Panička si studovala můj rodokmen a říkala, že tenhle pejsek je můj dědek. Asi má pravdu, ale já toho dědka tedy neznám.
Panička byla překvapená, protože když jsme přišli ke cvičáku, bylo už na parkovišti jedno auto. Myslela nejdřív, že je to nějaký rybář, ale nebyl. Byli to první návštěvníci, byli zdaleka, hóooodně zdaleka, až z Jižní Moravy, kousíček od hranic se Slovenském. Ten cvičák, odkud přijeli, se jmenuje prý Bzenec. Přijela jich celá smečka, byli čtyři, panička, páneček a dvě lidská štěňata... Páneček se svými lidskými štěňaty odjel na výlet, ale panička se svým psem, na kterého volala Logare! zůstala a sedli si s paničkou pod lípy ke stolu a pili kafe. Já jsem byl v kotci kóóónečně bez límce! Je tedy fakt, že jsem si nohu trochu lízal, ale nepřeháněl jsem to, aby se panička nezlobila. Byl jsem moc rád, že nemám ten pitomý plastový límec, to mi tedy věřte.
Pak přijeli další návštěvy. Všichni si povídali a bylo docela vedro. A potom jsem směl jít taky na můj milovaný plac. Byl jsem ale jen na vodítku, ale to mě nevadilo. Trošiiiičku si panička se mnou zacvičila, ale jenom chůzi u nohy, sedni a lehni. Nic víc říkala nesmím dělat. Dostal jsem za to pamlsky a balónek. To mám rád, moc rád.
Běhalo tam víc paniček a taky nějaký pánečkové a teta Alice Kubaníková, která nás fotila. Bylo to bezva, panička si to taky chválila, seděli skoro až do večera. A fotečky jsme od tety Alice dostali, můžete si je taky prohlédnout, jsou moc krásné. Moc nám to oběma sluší, paničce i mě. Moc za fotečky děkujeme, to víte, panička pořád někoho fotí, ale nás nefotí skoro nikdo... Ale Alici se fotečky opravdu móóóc povedly.
21. července 2014
Vedro jako blázen... Dneska jsem byli s paničkou na kontrole v Praze u toho pana doktora, který operoval moje lokty. Tentokrát jsem ani neblinkal v autě. Když jsme tam přijeli, byla úplně plná čekárna. Byli tam skoro samí malí pejsci a jeden střední pejsek, který měl jen tři nožičky. Jednu měl odoperovanou, asi byl nemocný. Bylo mi ho moc líto. Museli jsme chvíli počkat, než na nás došla řada. To už malí pejskové odešli a do čekárny přibylo štěně kavkazana. A ještě tam byl jeden hnědý labrador. Ten byl tak veliký, že jsem se až divil, jestli to vůbec je labrador. Byl skoro větší než já, tedy silnější.
Pan doktor mě chtěl vidět, jak venku běhám, tak jsme s paničkou běhali, pak jsme chodili a já jsem si pořád na zemi čuchal. Pak jsme se vrátili do ordinace a pan doktor mě trochu hýbal předníma nohama a trochu s nimi i kroutil. Nic jsem na to neříkal a nechal jsem si to líbit. Pan doktor byl spokojený a povolil, že se mnou může panička už začít pomalu cvičit poslušnost bez překážek, může mě konečně na chvilku pustit, ale nesmím moc lítat. No a pak, to mě obzvlášť potěšilo, vysvětloval paničce, že bych měl hodně plavat, abych zase nabral síly a rozhýbal ty nohy. To jsem rád, já rád plavu, rád se koupu.
Pak jsme směli odejít a jeli jsme domů. Pan doktor mě prý chce vidět až za půl roku. A abych nezapomněl, panička mě ještě zvážila. Mám pořád 42 kg. Panička byla spokojená, že jsem nepřibral, když jsem teď těch šest týdnů jenom ležel a nic nedělal.
Když jsme jeli domů, tak jsem se v autě zase poblinkal, takže to musel Kája s paničkou čistit. Měl jsem pak hodně velikou žízeň. Byl jsem rád, když jsme dojeli na cvičák. Já tedy auto moc nemusím...
Panička pak vzala tenisáky a šli jsme hned do Berounky. Zaplaval jsem si a šel jsem si odpočinout. Dneska je hrozné dusno, mají být bouřky... ty já nemám rád.
Je konec dubna a konečně přišel ten dopis, na který panička čekala. Zaplatila dobírku a dychtivě dopis otevřela. Nejdřív vyndala jeden papír, který přečetla a křičela hurá. Pak ale vyndala druhý papír a úsměv se jí z tváře ztratil. Koukal jsem na ní a čekal, co řekne.
Pak to přečetla - vyhodnocení rtg snímku na dysplazii kyčelních kloubů - výsledek negativní aneb DKK A/A. No tak hurá...
Pak přečetla druhý papír - vyhodnocení rtg snímku na dysplazii loketních kloubů - výsledek DLK 3/3. Takže je prý po nějakém hurá. Panička posmutněla a já nevěděl proč.
Květen 2014
Panička byla dlouho smutná kvůli mým loktům. Telefonovala a psala pořád emaily, až z toho nakonec vylezlo, že rentgeny mých loktů chce konzultovat na nějaké klinice.
Mě to bylo fuk. Lítal jsme po zahradě a pořád se pral s Honeyem. Pěkně ho prudím. Přišel jsem na to, že nemá takovou stabilitu, a tak se vždycky rozběhnu a porazím ho, až to v něm hrkne. Nebo ho podeberu jako beran a odhodím ho až upadne na záda. Panička se pak zlobí a Honey je tak naštvaný, že mě kouše do hlavy. Mám na hlavě už pořádné díry, bolí mě to a když se mi to trochu zahojí, vždycky mě to Honey znovu rozkouše. Ale já ho stejně pořád zlobím...
Přestávám poslouchat paničku, jsem v pubertě a pěkně to se mnou mlátí. Panička je ze mě hotová, jsem statný pes a má se mnou co dělat ...
