Filip
Filípek
* 20. září 1996 + 3. července 1998
Už je to tak dávno, co byl s námi Filip.
Na záložce Brendy se povídá o tom, že když bylo Brendě něco přes dva roky, někdo nám ji otrávil. Z otravy se naštěstí uzdravila a my jsme přemýšleli, jak by nám bylo smutno, kdyby tomu bylo naopak. Byl to hodně dramatický zážitek. Byli jsme hodně šťastní, že se Brenda uzdravila a řekli jsme si, že chceme, aby Brenda měla štěňátka. Ze štěňátek si nějaké vybereme, aby Brenda měla kamaráda.
Brendě jsme vybrali ženicha, pěkného, statného německého ovčáka. Krytí se bohužel nepodařilo, Brenda s tím evidentně nesouhlasila, a když jsme se snažili všemožně psímu páru pomoci, ženich se nám na to vykašlal... Nelámali jsme to a krytí jsme odložili na další hárání Brendy. Ženicha jsme vybírali znovu a tentokrát padla volba na belgického ovčáka tervueren. Brenda s Britem si padli do oka a krytí se povedlo. Brenda zabřezla a 20. září 1996 se nám narodila štěňátka. Z vrhu zůstalo pět štěňátek, z toho jedna fenka a čtyři pejsci. Všichni byli černí s pálením. Ze štěňátek jsme si vybrali nakonec pejska, i když jsme nejdříve uvažovali o fence. Volba padla na pejska, kterému jsme začali říkat Filip.
Z Filipa vyrostl statný pes, kterého byl pořádný kus. Na zahradě bylo pěkně veselo. Brendě jsem tak trochu dala s cvičením pokoj, cvičák neměla moc ráda. Filípek cvičil rád, bavilo ho to a já jsem se snažila zúročit trochu zkušeností, které jsem získala z výcviku Brendy.
Když bylo Filípkovi 19 měsíců, přišel první epileptický záchvat. Co bylo jeho spouštěčem, to jsme nezjistili. I když je to už tolik let, přesně si ten den pamatuju, bylo to 23. dubna 1998 odpoledne. Bylo krásné počasí, teploučko a vůbec to nevypadalo, že by se měla stát nějaká katastrofa. Byli jsme z jeho záchvatu v šoku. S veterinářem jsme se snažili najít příčiny zdravotních problémů Filipa, ale nedařilo se nám to. Záchvaty se opakovaly a zhoršovaly se. I po tolika letech si pamatuju, že to byly dva měsíce hrůzy. Bylo to jako zlý sen. Po poradě s veterináři jsme nasadili antiepileptika a doufali, že se stav zlepší a zklidní. Antiepileptika sice trochu utlumily záchvaty, ale bylo vidět, že Filip není v pořádku, že se jeho celkový stav zhoršoval, slábnul a ze statného, silného psa se stával pomalu stín. Bylo zřejmé, že odchází a já byla bezmocná. Skoro pravidelně přicházely silné záchvaty, po nich prochozené hodiny ve dne i v noci, kdy jsem Filipa hlídala, aby nespadl do bazénu nebo někam jinam, až do úplného vyčerpání...
S Filípkem jsme se rozloučili a vypravili ho na cestu za duhový most 3. července 1998 ve věku 21 měsíců. Bylo mi hrozně... na hrobeček jsme mu na zahradě zasadili kytičky a já si s ním chodila večer nějaký čas povídat...
Filípku, vzpomínáme na tebe ...
Fotečky Filípka z té doby mám někde uklizené, založené, nějak je nemůžu najít. V té době nebyly digitální foťáky, respektive pokud byly, tak ne v mém vlastnictví 
, a tak máme pár normálních fotek, ale bůh ví, kde je jim konec... Až je jednou najdu, musím je oskenovat a uložit, abych měla památku.
