Od Berounky

Bary z Cimrmanu

* 22. ledna 1999    + 27. ledna 2011

Bary z Cimrmanu, Baroušek, Barunka, Barýsek, Baráček, ale taky Bar, Barda, Bára... měl hodně jmen, mazlivých, měkkých a laskavých.

Bary se narodil 22. ledna 1999 v Unhošti u chovatele pana Melichara. Otec Baryho byl Lars z Marušky, matka Bina Klodo. Bary měl pět sourozenců. Jeho dědkem ze strany otce byl známý Cak z Labského ramene a pradědek Ciro z Pohraniční stráže. Jednomu z nich přezdívali Rambo, už si ale nevzpomínám, který to byl, jestli dědek nebo pradědek...

Baroušek byl dosud můj životní pes. Prošel se mnou kusem mého života, který v té době nebyl pro mě zrovna lehkým údobím a byl mi velkou oporou, za což mu budu vždycky vděčná. Zažili jsme společně (i s Brendou) velkou povodeň v roce 2002. Zažili jsme společně ale také hodně hezkého a dobrého. Byli jsme prostě parťáci ... byl to pes, který byl mým stínem, kam jsem se hnula, vždycky šel za mnou, jako bychom byli srostlí v jednu duši. Když byl starší, byli jsme na sebe tak zvyklí a sehraní, že jsem ani nemusela dávat povely,  Rozuměli jsme si beze slov, pokud to vůbec takhle jde říct. Jestli někdo říká, že pes nemá rozum, že je to jen zvíře, tak ničemu nerozumí a nic o psech neví.

Bary byl můj první pes, se kterým jsem opravdu cvičila a pracovala. Byl to pes, který pracoval rád, cvičák a cvičení miloval a pracoval ochotně a rád hlavně pro mě, aby mě udělal radost. Výborně čuchal, měl hezkou, líbivou poslušnost. Obrany měl rád, techniku zvládal dobře, trochu horší to bylo se zákusy.

S Barym jsme společně složili 17 zkoušek z výkonu, účastnili jsme hodně závodů.

Kromě FH1 a ZPS1 jsme složili zkoušku vždy na první pokus.

Společně jsme jezdili na letní výcvikové tábory, společně jsme trénovali i policejní výcvik, obrany v objektech, zadržení přes vodu, speciální zkoušky podle TART, zkrátka můj krásný pes Bary byl opravdu všestranný. Kromě výcviku to byl bezvadný parťák do normálního života, výborně socializovaný, uměl vychovávat bez rvaní dorostence, bylo to neuvěřitelný pohodář, kamarádi mu přezdívali pan profesor.

Urazili jsme společně velký kus života a já se od Baryho hodně naučila. Jak mi stárnul, začala jsem se bát té chvíle, kdy přijde rozloučení. Neuměla jsem si to bez něj představit. Ale život je prostě takový, že den, kdy se musíte rozloučit prostě přijde a vy se musíte rozhodnout a vyřešit to tak, aby váš milovaný pes netrpěl, protože si to nezaslouží. Moc a moc to bolí, bolí to ještě dnes, když o tom píšu, a to už je celé dlouhé tři roky, co Bary odešel. Přesto se mi pořád ještě po tvářích koulejí slzy, přes které na to, co píšu, nevidím.

Na závěr mého povídání připojuji takový malý nekrolog, který jsem tehdy sepsala, když přišla ta těžká chvíle našeho rozloučení.

15. března 2014

Baroušek...

27. ledna 2011 jsem vypravila svého srdcového psa Barouška na cestu za duhový most. Tento den byl pro mě hodně smutný, rozloučila jsem se se svým psím kamarádem, který mě doprovázel životem celých dvanáct let...

Baroušek mi splnil moje představy o psovi, po kterém jsem vždycky toužila. Ne, že by ostatní psi, které jsem měla, nebyli dobří, ale Bary - to byl pan Pes... Rozloučila jsem se s Barouškem a on odešel do psího nebe.

Už dlouho mě trápily myšlenky, kdy tahle smutná chvíle přijde... Teď jsem už trochu klidnější, protože vím, že mého zlatého chlupáče už nic nebolí. Mě ale bolí dušička, protože mi můj pes moc chybí... Byla jsem tak bohatá, když tady byl s námi, teď mi moc schází, odešel a odnesl si sebou kus mého života...

Rozum velí, že to tak musí být, ale srdíčko se tomu brání a nechce se s tím smířit. Není to tak jednoduché se s některými věcmi smířit a vypořádat, je k tomu potřeba čas... Čas prý všechno zahojí, bolest se zklidní a vy zase můžete volněji dýchat a bez slz o tom mluvit...

I když to možná bude znít divně, přesto to řeknu (vlastně napíšu):

Baroušku, děkuji ti za to, že jsi byl. Moc jsi pro mě udělal, moc jsi pro mě znamenal. Celých dvanáct let jsme mohli být spolu a užívat si lásky toho druhého. I když jsi měl někdy špatný den, nikdy jsem dlouho nevydržela se na tebe zlobit. 
Promítám si celých těch dvanáct let, kdy jsem mohla zabořit ruce do tvého krásného a příjemného kožichu a přitulit se k tobě, když mi nebylo dobře. Každá tvoje bolest byla i mojí bolestí a každou mojí starost jsi prožíval se mnou a vždycky jsi ji ze mě vycítil. Vzpomínám na všechno, co jsme spolu prožili, jak jsme spolu chodili na stopy, honili figuranta a zdolávali jednu zkoušku za druhou. Cvičil jsi moc rád, bavilo nás to spolu a vím, že ti to moc chybělo, když ti přestaly sloužit tvoje nožky. Jen si vzpomeň, kolik procházek jsme spolu nachodili a jak to venku v polích a v lese vždycky krásně vonělo ... Pořád budu mít před sebou tvoje nadšení, když jsi mi nosil svoje malinké aportíčky o velikosti malého lupínku z trávy nebo klacíčku.

Vždycky jsem se bála, až tahle chvíle přijde a ty budeš muset odejít. Ale musí to tak být a já tomu nemůžu zabránit i kdybych sebevíc chtěla. 

Baroušku, přestože jsi odešel, v mém srdci zůstaneš napořád jako můj velký kamarád a skvělý pes. Nikdy na tebe nezapomenu.

S Hanýskem na tebe budeme pořád vzpomínat, jaké to bylo krásné, když jste si hráli na zahradě a honili se... Pozdravuj ode mě Brendičku a Filípka. Bylo to s tebou krásné. Ještě, že mám Hanýska, aby mi nebylo tak smutno, když jsi odešel. 

Svět je plný spěchu a my spěcháme s ním. Dneska jsem se zastavila, abych si s tebou povídala a vypravila tě na cestu tam, kde už tě nic bolet nebude.  

27. ledna 2011